První závodník, který pojede cyklistický ultramaraton na handbiku, je z Moravskoslezska. Jízdou podpoří místní neziskovky

Radomír Krupa je energický vozíčkář, který za pár dní vyjede na cyklistický ultramaraton do norského Nordkappu. Ten jezdí běžní cyklisté. Radomír bude první, kdo si na něj troufne na handbiku.

Svůj úraz jste utrpěl při výškových pracích. Co přesně se tam stalo?

Na invalidním vozíku se pohybuji od dubna 1993. V době úrazu jsem pracoval jako řidič nákladního auta v ústředním skladu tehdejších Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda. Věnoval jsem se horolezectví a výškové práce pro mě byly dobrou možností, jak pokrýt náklady na vybavení a výlety do zahraničí. K lezení po skalách mě dovedl táta, který ve mně a dalších dvou sourozencích vychoval obrovskou lásku k horám a vysokohorské turistice. Mým velkým snem bylo dělat horského nosiče ve Vysokých Tatrách. Horolezectvím jsem se bavil od šesti do čtyřiadvaceti let, kdy se onen úraz přihodil.

Mým velkým snem bylo dělat horského nosiče ve Vysokých Tatrách.

Spadl jsem z deseti metrů, když jsem opravoval praskliny na zdi paneláku v Ostravě-Zábřehu. Udělal jsem tehdy nepochopitelnou chybu a rozvázal se mi jistící uzel. Při pádu jsem se navíc přerazil o stříšku zadního vchodu do domu. Měl jsem zlomené a rozdrcené bederní obratle a po procitnutí na jednotce intenzivní péče jsem měl za sebou již první operaci. Lékaři kvůli úlomkům kolem míchy a zničeným obratlům usoudili, že potřebují další konzultaci. V té chvíli začalo moje asi devítiměsíční kamarádství se sádrovým odlitkem, ve kterém jsem ležel až do rozhodující operace v Brně.

To jste ještě bez sádrového odlitku mohl pohybovat nohama?

Ano, když jsem se tam probudil opět na jednotce intenzivní péče, levou nohou, která byla dvakrát zlomena v bérci, jsem normálně pohyboval – i prsty na noze. Pravou nohu jsem neměl zlomenou vůbec, ale zase jsem ji necítil. Jenže za sedm dní jsem dostal embolii plic, na kterou navazovala operace na chirurgii, kde mi pod plicí instalovali filtr.

Ten je k čemu?

Omezuje vznik embolie v těle. Jenže zde udělali lékaři chybu. Nepovedlo se ředění krve ve snaze léčit embolii. A tak jsem teprve čtrnáct dní po pádu – při plném vědomí – ochrnul na spodní část těla. Do té doby jsem byl skálopevně přesvědčený, že pád nebude mít velké následky a za pár měsíců budu zase na skále.

Jak dlouho jste si tedy pobyl v obou nemocnicích, ostravské i brněnské?

S desetidenní vánoční přestávkou jsem v nemocnicích pobyl jedenáct měsíců. Krásně mě tam rozmazlovali. Pozitivní energii přinášela rodina, sestřičky i bohužel lživé tvrzení lékařů, že všechno rozchodím, protože jsem mladý a i v ložnici zase budu zdravý a silný. Stále jsem byl tak nějak v klidu.

Radomír Krupa na trase Brémy – Gibraltar.

Přišlo i období, kdy jste byl psychicky na dně?

Samozřejmě. V nemocnici jsem neustále dostával uklidňující infuze a injekce od bolesti skoro dřív, než jsem ty bolesti měl. Člověk je po tak těžkém úrazu de facto neustále na drogách. Převoz do rehabilitačního ústavu v Hrabyni byl pro mě proto neskutečným rozčarováním. Tam jsou uklidňující prostředky dostupné jen v omezené míře. Jako bych ten pád zažil znovu, ale tentokrát na dno psychiky.

Říkalo se, že kdo přežije Hrabyni, toho již v životě nic nezlomí.

Byly to probrečené noci v komunistické budově se starým vybavením, zatuchlými chodbami a lidmi, které zapomněli naučit, kde se mohou vymočit. Tak se tehdy zacházelo s těžce postiženými. Říkalo se, že kdo přežije Hrabyni, toho již v životě nic nezlomí. Naštěstí se nám personál věnoval i po pracovní době – pokud o to člověk stál a chtěl na sobě stále makat. Bez nároku na finanční odměnu. Mohli jsme kdykoliv do bazénu, kdykoliv do tělocvičny si zahrát basketbal a zablbnout si. Tehdy jsem se naučil hrát basketbal na vozíku a seznámil se se spoustou skvělých lidí.

Současný stav Hrabyně je ale výrazně lepší.

Ano, dnes je tam nádherně uvnitř i v okolí, absolutní bezbariérovost a vozíčkáři se dostanou speciálními nadjezdy až do obce. Zlepšila se doprava upravenými autobusy jak do Opavy, tak do Ostravy. Škoda jen, že už si pacienti nemohou po pracovní době zahrát míčové hry nebo si zaplavat v zrekonstruovaném bazénu. Fyzioterapeutům, kteří se chtějí věnovat vozíčkářům i po pracovní době, jsou házeny klacky pod nohy.

Říkal jste, že jste byl psychicky na dně a probrečel jste noci. Co vám pomohlo se z toho dostat?

Zachránilo mě, že jsem celý život sportoval a byl zvyklý fyzicky makat. Doma mě navíc čekala manželka a dvě malé děti. Hodně jsem se v Hrabyni nadřel. Makal jsem nejen při běžných procedurách, ale i když ostatní už seděli v hospodě a chlastali, snažil jsem se v kožených ortézách šlapat do schodů. Pomohlo mi taky jedno setkání, které mě nakoplo k další seberealizaci v oblasti sportu na vozíku. Bylo to setkání s Jirkou Velé, který chtěl, aby noví vozíčkáři sportovali a hráli basketbal. Občas proto jezdil po pokojích rehabiliťáku a nabízel novým pacientům, ať si s ním jdou zaházet na koš. A takto ulovil i mě.

Takže jste se z horolezce stal basketbalistou.

Původně jsem basketbal nesnášel, nakonec jsem u něj vydržel devět let.

A dnes patříte mezi nejznámější handbikery v Česku. Zkoušel jste mezi basketbalem a handbikem i jiné sporty?

Objel jsem sice sám celé Česko, ale jsem raději, když si mě lidé pamatují proto, že propaguji cyklistiku sedících jako nádherný rekreační sport a prostředek kvalitnějšího života nového vozíčkáře. Dokonce nemám rád jízdu na čas a pravidelný trénink. Jak už jsem říkal, začínal jsem s basketem. Vedl jsem i klub vozíčkářů ve Frýdku-Místku a staral se o něj manažersky. Byli jsme super parta. Vždy jsem chtěl, abychom byli originální, a proto jsme třeba na Těrlické přehradě u Havířova začali jezdit na vodních lyžích, a v roce 2002 dokonce uspořádali unikátní evropský závod s účastí tehdejších nejlepších evropských zdravotně postižených lyžařů. Zkoušel jsem taky hrát tenis na vozíku a v zimě lyžoval na monoski. S kluky ze sportovního klubu jsme zakusili také tandemový seskok z letadla, potápění nebo paragliding. Na čtyřkolce jsem projel celé Beskydy.

To je hodně sportů, čím se vám handbike tak zalíbil, že jste nakonec přesedal na něj?

Handbike jsem si zamiloval hned, jak jsem ho poprvé viděl v rehabilitačním centru ve švýcarském Notwillu. V roce 1998 jsem tam byl s českou reprezentací v basketbalu na mistrovství Evropy.

Jakou máte zkušenost s ostatními vozíčkáři? Nepohybuji se v této komunitě, ale mám pocit, že vozíčkáři třeba moc nepodnikají.

Víte, já mám po všech zkušenostech s vozíčkáři, kteří sice nechodí, ale hlavu a ruce mají v perfektním stavu, takové rčení – vozíčkáři jsou zlatíčka, ovšem zlato je třeba kopat. Projekty, které jsem rozjel a chtěl je dále někomu předat, vždycky skončily. Neměl jsem energii, sílu a třeba ani volný čas je spravovat dál, ale nikdy se nenašel jiný nadšenec. Manažer z řad kamarádů na vozíku.

Vozíčkáři jsou zlatíčka, ovšem zlato je třeba kopat.

Za pár dní vás čeká závod North Cape 4000 Specialized vedoucí z italského Turína na norský Nordkapp, který je tradičně považován za nejsevernější bod pevninské Evropy, kam vede asfaltová silnice. Ten závod jezdí běžní cyklisté, vy jej však jako první a zatím jediný zkusíte jet na handbiku. Co vás k tomu vedlo?

Na Nordkapp jsem se chtěl vydat už před sedmi lety a o rok později se to téměř podařilo. Tehdy jsem se ještě necítil na sólo průjezd trasy, a tak jsem našel další nadšence a domluvili jsme se, že bychom to mohli zkusit štafetovým způsobem a vyjeli z něj až do Gibraltaru. Už jsme měli naplánovanou trasu, ale na poslední chvíli vše zhatili finanční plány. Rozvaha se vyšplhala na půldruhého milion korun. A to jsem počítal, že budeme spát ve stanech a do Nordkappu a z Gibraltaru bychom jeli auty místa letadla. Vrátil jsem se na zem a akci odpískal. Letos už se na Nordkapp podívám v rámci toho závodu. Nikdy jej nikdo nejel na handbiku.

K závodu jste uspořádal kampaň na Hithitu, v rámci které jste se pokoušel získat peníze nejen pro sebe, ale i pro neziskové organizace v Moravskoslezském kraji. Kampaň se bohužel nepovedla, znamená to tedy upuštění od plánu podpořit svou jízdou i místní neziskovky?

To ne. Kampaň sice nevyšla, ale sháníme peníze, kde se dá, a na závod už skutečně vyjedu. Nebudu sice úplně v klidu, co se finanční stránky týče, ale musí to vyjít. V kampani jsem vybíral na nový handbike, protože ten současný mi slouží šestnáct let a je turistický. Ultramaraton s ním rozhodně jet nemohu. Vybíranou částku jsem trochu nadsadil a přebytek chtěl poslat na vybraných pět organizací – ABC, Czech Para-Badminton, BKV Frýdek-Místek, Kola pro Afriku a SK Koníky Ostrava. Podporu pro ně ještě vymýšlím, co se jen dá. Předpokládám, že jakmile se k široké veřejnosti v Evropě, která závod sleduje, dostane zpráva, že tuto náročnou trasu absolvuje vozíčkář na handbiku, vzbudí to určitou mediální pozornost u nás i v zahraničí. Mám naplánovaných nebo rozjednaných spoustu mediálních výstupů a vždycky chci svou jízdou odkázat právě na tyhle organizace. Nabídnout čísla účtů, na která lidé přispějí.

Tenisky, na kterých běžný člověk zvládne několik sportů, stojí pár korun. Kolik stojí handbike?

Handbike jde pořídit od 100 do 300 tisíc korun. Pro svou cestu jsem vybral handbike dánské produkce za 220 tisíc korun. Doufám, že po Nordkappu neodejdu do cyklistického důchodu a dojedu na něm i do dalších cílů ultramaratonských výzev.

Pojedete na těžko?

Ano, musím si své věci nést sám. Jet úplně sám bych ale nezvládl, proto můj motivační doprovod obstará kamarád Miloš Višňovský z Trutnova, který pojede vedle na kole, a bude nás doprovázet i duo filmařů Amálka Kovářová a Petr Holeček. Ti z této cesty a boje s nástrahami závodu vyrobí dokument, který odvysílá internetová televizní stanice.

Kde můžeme sledovat detaily z vaší cesty?

Po celou dobu mé jízdy budeme informovat na sociálních sítích. Zájemci si nás můžou najít na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu. Vyjíždíme už 27. července.

Na handbiku jste projezdil mnoho evropských cyklistických cest. Můžete srovnat jejich kvalitu napříč jednotlivými státy?

Hezky jsem měl možnost porovnat cyklostezky mnoha států při mé cestě z Brém do Gibraltaru. Nejkvalitnější povrch a nejlepší síť cyklostezek mají státy Beneluxu. Mezi nimi jasně vede Nizozemsko. Všude se dostanete na kole, perfektní je značení i kvalita asfaltu, často navíc dostatečná šířka cesty. Německo je zase tak hezky prošpikované cyklostezkami, že jej projedete ze severu na jih takřka bez nutnosti vjet na silnice. Spíše je jen přejíždíte, abyste navázali z jedné stezky na druhou. Francie taky perfektní, jen ve Španělsku jsme museli velmi často jet po silnici, ale zase na jihu Španělska potkáváte auta sporadicky, protože tam se žije po nocích. Pro jízdu na kvalitních stezkách ale nemusíme jezdit daleko. I sousední Rakousko je zaslíbené cyklistům. Kempy u cyklostezek jsou navíc zcela bezbariérové.

Jak si vedou cyklostezky v Česku, potažmo Moravskoslezském kraji?

V Moravskoslezském kraji máme cyklostezek ještě málo, ale situace se velmi rychle zlepšuje a kraj se pozitivně proměňuje. Pokud nějakou cyklostezku postavíme, kvalita asfaltu je srovnatelná se zbytkem Evropy. Jediná věc, co mi vadí, ta se ovšem týká celého Česka, je úzkost jednotlivých cest a častá snaha nahradit asfalt jiným materiálem. Občas na stezku nasypeme třeba štěrk. Nechápu, proč je cyklostezka kolem Odry v několika částech se štěrkovým povrchem. Nebo proč není stezka z Hrabové na Ostravici propojená mezi Frýdkem-Místkem a Pržnem. Ve Frýdku-Místku třeba použili zámkovou dlažbu. Na tom se po kolečkových bruslích jet nedá. Na úseku kolem Pržna je zase šotolinový povrch. Když vidím, jak jedou rodiče s dětským cyklovozíčkem a všechen prach z takového povrchu končí dítěti ve vozíčku na hračkách nebo v obličeji, jsem naštvaný na projektanty. Tohle jinde v Evropě nepotkáte.

Způsobují tyhle speciální povrchy nějaké problémy i handbikerům?

Ano, na handbiku jezdíme deset až patnáct centimetrů nad zemí a většina handbiků je bez blatníků, protože na ně není prostor. S úsměvem po jízdě na takových površích chroustáme štěrk a prach mezi zuby. Taky se vždycky obávám, že chytím nějaký defekt.

Jak jsme na tom s údržbou cyklostezek?

O cyklostezky, které třeba postavíme z financí Evropské unie, se moc nestaráme. Stezky pak zarůstají křovisky, stromy v okolí se neřežou, větve zasahují do prostoru nad stezkou, tráva prorůstá asfaltem. Trvalá udržitelnost zůstává pouze formulací na papíře.

Jaké problémy brání zdravotně postiženým v Česku, aby mohli vést aktivní život a integrovali se do majoritní společnosti? Trápí Vás něco konkrétního třeba v Moravskoslezském kraji?

Já se zmrzačil před 26 lety, kdy byla situace ještě dost drsná. Dnes jsou na tom vozíčkáři podstatně lépe. Přesto mi připadá, že se za celou tu dobu nezměnilo myšlení úředníků na stavebních úřadech. Nedávno se například provedla přestavba městského stadionu v Ostravě-Vítkovicích, ale přístupy jsou bariérové a vozíčkáři se nepodívají na fotbal nebo Zlatou Tretru třeba z prostor restaurace. Velmi bariérové jsou i turistické služby v Beskydech. Občas mě amatérismus úředníků a nedodržování platných zákonů mrzí. Stejné potřeby jako vozíčkáři – tedy nájezdy, výtahy a přístupné chodníky – mají třeba i maminky s kočárky.

Jak si zdravotně postižení v Česku hledají práci?

Myslím, že získat práci pro vozíčkáře dnes není problém. Někdy je těžší přesvědčit vozíčkáře, že pracovat je psychologicky prospěšné. Když jsem vytvářel místa pro vozíčkáře a školící místnost, jen nicotné procento z nich se skutečně chtělo školit, rekvalifikovat, někam se posunout. Připadá mi, že pokud je vozíčkář svobodný a bydlí v mamahotelu, jeho motivace se realizovat a něčeho dosáhnout je pramalá.

V čem jim podnikatelé mohou vyjít vstříc?

Stačí, aby jejich budova a výrobní i administrativní prostory byly zcela bezbariérové.

Kde vidíte Moravskoslezský kraj v roce 2030?

Colours of Ostrava ve všech obvodech Ostravy, ať lidé tančí na svých balkonech! Všechny obchvaty měst jsou dostavěny. Pražané se konečně naučili, že Česko nekončí za Olomoucí, ale v Hrčavě. Všechny chodníky a zastávky městské hromadné dopravy ve větších městech jsou bezbariérové. D1 je skutečně opravena a zase se na ní dá jezdit 130 kilometry za hodinu. Odpovědní lidé, kteří zapříčinili pád mostu ve Studénce, končí své tresty ve vězení.

Colours of Ostrava ve všech obvodech Ostravy, ať lidé tančí na svých balkonech!

Stavebníci staví moderní a energeticky soběstačné budovy. Kraj je protkán sítí cyklostezek. Smogová čepice, která nás tady občas dusila, je jen tenká čára nad městem. V Mošnově se buduje rozšíření letiště, protože se podařilo získat a sjednat letecká spojení s celou Evropou. Kraj se dohodl se solárními barony, že zruší všechna svá pole a pro kolektory se vytipovaly vhodné budovy, na které se umístí. Kraj podporuje zemědělství a farmáře tak, aby dosáhli alespoň částečné potravinové soběstačnosti. A hlavně se rozvíjí turismus a služby a již pátým rokem se zvyšuje počet obyvatel.